Je to tak dávno - Marpo

Refrén:

Je to tak všechno dávno, to když se člověk sám tolik nebojí

A můžeme to zvládnout, akorát se nám rány vůbec nehojí

Co když se pódy nikdy nespojí?

Navždy v tomhle trojboji, tak mi řekni, kudy jít?

A jen v poklidu stárnout.

A přestat řešit, co si myslí naše vokolí

Bez cizí pomoci a spoustu emocí.

Po rojem voslav, ať tohle neskončí

A s nožem na krku furt nejsme rozhodlí, s lavinou citů totálně bezmocný

Nikdo to netuší, jak je to výjimečný.

Ve vztahu k sobě, někdy tak netečný

Tak to tu sedíme na poli válčení, jak tohle vyřešit, vosudem zničený

Bez kyslíku přežívat s kamenem na plicích.

Všechny ty cesty skončený demisí

Ať mě tu nesoudí, ať mě tu necvičí.

Nechci si stoupnout před kárnou komisí

A všechny ten křik, ticho je hlasitý.

Všechny ty šance, tak trochu zabitý

Rány se nehojí, člověk se nebojí.

Čas běží rychle, jak služba pochodní

Refrén:

Je to tak všechno dávno, to když se člověk sám tolik nebojí

A můžeme to zvládnout, akorát se nám rány vůbec nehojí

Co když se pódy nikdy nespojí?

Navždy v tomhle trojboji, tak mi řekni, kudy jít?

A jen v poklidu stárnout.

A přestat řešit, co si myslí naše vokolí

Chlapa jak já, tohle fakt neskolí.

Šťastnej jsi tak, jaký máš vokolí

My jsme ta rodina křehká jak kaolín, ženem se životem, jak tanky po polích

Hádky tak výbušný, jak pole minový.

A s novým ránem my dva jsme hotový

Myslíš, že dekády jenom tak přebolí a já mám pocit, změny jsou pudový

Jak rána bleskem nabitý vrcholí a sami k sobě byli jsme féroví

Jestli ty momenty jsou navždy ztracený.

Semletý časem, životem znavený

Hledáme řešení, útěky z vězení - to seš za mřížema a tmavý sklepení

Všechny ty rady fakt vypadaj bezcenný.

Jedinej, kdo by mi poradil,

sedí teď v nebesích

Refrén:

Je to tak všechno dávno, to když se člověk sám tolik nebojí

A můžeme to zvládnout, akorát se nám rány vůbec nehojí

Co když se pódy nikdy nespojí?

Navždy v tomhle trojboji, tak mi řekni, kudy jít?

A jen v poklidu stárnout.

A přestat řešit, co si myslí naše vokolí

Refrén:

Je to tak všechno dávno, to když se člověk sám tolik nebojí

A můžeme to zvládnout, akorát se nám rány vůbec nehojí

Co když se pódy nikdy nespojí?

Navždy v tomhle trojboji, tak mi řekni, kudy jít?

A jen v poklidu stárnout.

A přestat řešit, co si myslí naše vokolí